Hucul
Úvodem...
Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která nejsou příliš vhodná pro sportovní využití. Rozhodně se o huculovi nedá říci, že je krásný a elegantní, ale v každém případě je spolehlivý, skromný, obratný, vytrvalý a vyniká klidným temperamentem. Bezpečně s vámi bude kráčet po neschůdných horských cestách. Pokud se rozhodnete pro hucula, stane se Vám kamarádem na celý život a jistě tak přehlédnete i jeho hrubší hlavu nebo kravský postoj...
Původ a historie:
Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
- typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
- typ konika, který byl nejjemnější
- typ araba, nejvíce korektní
- typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
Popis a charakteristika:
Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.
Povaha:
Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.
Využití:
V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
